Už jako malá holka jsem viděla věci kolem sebe zbarvené do petrolejova  a měla s tím problémy. Mašle v mých copech nebyla modrá, jak tvrdila maminka. Ale ani zelená. Moc s tím nenadělám, vidím  svět v odstínech.
 Zbystřeně cítím vůně a pachy, blízcí  se mi smějí…, že bych  se  mohla živit jako pátrací pes!“
Životem běžím nevyučená, žasnu, jak se krátí a je čím dál krásnější. Navzdory občasným ranám přes čenich…
Mou největší chybou je nejspíš neschopnost vybalancovat cit s rozumem.
Od svých třiceti let, kdy jsme poprvé musela kleknout na kolena a prosit, abych mohla ještě chvíli zůstat a vrátit se k svému dítěti, ve mně tikají hodiny…
Před usnutím spínám ruce a prosím, aby se mým drahým nic zlého nepřihodilo. Za sebe jen, abych mohla ještě chvíli zůstat (člověk je neskromný)…
Učím se odstrkávat myšlenku na to, co se v každé vteřině děje komu zlého, kdekoliv na světě. Bolí to.
Mám stále méně ctižádosti, zato mě baví bilance na konci každého dne. Docela mi stačí být užitečná.
Nepřestanu být vděčná  F.K., spolužákovi na základce, který si uměl muchlat ucho dovnitř  zvukovodu a  pohybem obočí  ho zas vycvrnkávat.  Dělal to  proto, abych se smála. Se všemi riziky. Upřímnost a pravdivost, při veškeré nedokonalosti, se mi jeví nade vše.  Jedním z největších hříchů pak nežít lásku, kterou člověk cítí. Franta mě naučil respektovat muže a nezneužívat jejich citu.
Ačkoliv moje maminka neměla žádnou univerzitu a ještě  jako  dospělá slečna skrývala pod sukní lýtka  poškrábaná  od práce na poli, zůstala  pro mě  základní učebnicí všeho o ženské duši.
Dávno jsem pochopila, že když je člověku nejhůř, musím si pomoci sám.
Asi jsem staromódní.  Věřím na zázračnost zrození, ušlechtilý strom a jablka poblíž jeho kmene… Na lidskou slušnost, na pravdu, na úctu ke stáří, na pohádky, na přírodu a přirozenost.  Věřím na ženství a mužství v krystalické podobě, na lásku, z které se dá žít i na ni umřít… Věřím na všechno to, co už není k vidění. Myslím, že se ve svých vírách zas tak moc nemýlím.
Naposledy mě v tom ubezpečil student elektrotechnické fakulty Václav Vaněk, když  z útrob počítače vynesl na světlo můj zdánlivě nadobro ztracený rukopis. Dokázal to podle jediného slova, v řetězci života prvního. Podle slova maminka.
„Na mužích je snad nejlepší samotná jejich existence.“
(kéž není Čas minisukní v rozporu s předchozím).