Divnovlásky Ireny Obermannové jsou volnou variací na předchozí knihu Deník šílené manželky. Ani tentokrát se nenese vyprávění v ufňukaném tónu, mnohem spíš autorka opět nabízí překotné, vtipné a poutavé čtení o svérázné trojici děvčat, které jejich manžel a tatínek ponechal napospas osudu. Zatímco v předešlém příběhu znamenal pro Xénii rozchod s manželem novou, šokující životní zkušenost, kterou se snažila okamžitě a tím pádem i dost nešikovně řešit, nyní se setkáváme s Xénií jakoby dospělejší, samostatnější, ale také osamělejší, což však pro Obermannovou neznamená, že mění tón svého vyprávění: také Divnovlásky jsou rychlou groteskou, kdy se i sebevážnější životní situace mění v pověstnou banánovou slupku, na které hrdinka vždycky uklouzne, a přesto, že ona sama brečí, obecenstvo se směje. Ve stejné komické nadsázce je tu nazírán v poslední době tolik diskutovaný žensky pohled na svět, otázka postavení ženy ve společnosti, ženský úděl. Ačkoli se Irena Obermannová netají svým pocitem, že svět je "příliš mužský", zároveň jí není nic svaté a tropí si legraci nejen sama ze sebe, ze své Xénie, ale i z celého ženského hnutí.